• Škola je pro naše děti místem, kde tráví většinu svého dne. Neměla by proto být jen povinností nebo nutným zlem. Škola by měla být dítěti tím, čím je dospělému zaměstnání – místem, kde může uplatnit své znalosti, schopnosti a dovednosti a zároveň získávat nové. Místem, kde před něj budou kladeny překážky, které je třeba zdolat. Místem, kde bude muset přijmout zodpovědnost nejen za sebe a svou práci, ale čas od času třeba i za jiné či práci druhých. Místem, kde zažije úspěch, získá nové zkušenosti, kde se naučí spolupracovat a kde získá nové přátele. Místem pro seberealizaci vlastních přání a představ. (…)
• Škola je pro naše děti místem, kde tráví většinu svého dne. Neměla by proto být jen povinností nebo nutným zlem. Škola by měla být dítěti tím, čím je dospělému zaměstnání – místem, kde může uplatnit své znalosti, schopnosti a dovednosti a zároveň získávat nové. Místem, kde před něj budou kladeny překážky, které je třeba zdolat. Místem, kde bude muset přijmout zodpovědnost nejen za sebe a svou práci, ale čas od času třeba i za jiné či práci druhých. Místem, kde zažije úspěch, získá nové zkušenosti, kde se naučí spolupracovat a kde získá nové přátele. Místem pro seberealizaci vlastních přání a představ.
Je mylné se domnívat, že škola je tu od toho, aby děti připravila na skutečný život. Po devíti letech strávených ve školní lavici odříkáváním učební látky zpaměti, poznáváním rostlin a zvířat na obrázcích a čtením si o světě v knížkách bude dítě sotva připravené na cokoliv jiného, než další obdobnou formu „vzdělávání“. Děti se ale nesmí učit pro známky, měly by se učit proto, že určitě znalosti nebo dovednosti potřebují. Musejí mít pro ně reálné použití v praxi, musí mít možnost řešit skutečné problémy, které se jich dotýkají – a to je to, co je především v našich školách potřeba změnit!
Skutečným cílem současného základního školství má být poskytnout dětem základ všeobecného vzdělání a pomoci jim utvářet a rozvíjet klíčové kompetence – k učení, k řešení problémů, kompetence komunikační, sociální, pracovní i další. Aby tento cíl mohl být naplněn, bude ale třeba učinit řadu kroků k podpoře zkvalitnění výuky a její modernizaci, ke zlepšení klimatu ve školách, k aktivizaci rodičovské veřejnosti, ke zvýšení prestiže učitelského povolání a zejména ke štědřejšímu financování veřejného školství. Některá tato opatření sice přesahují možnosti komunální politiky, ale ani tak nejsou neřešitelná!
Způsobů jak radnice může podpořit kvalitu výuky je totiž celá řada – dostavba škol, rekonstrukce budov, vytváření specializovaných učeben, zajištění materiálového vybavení, výpočetní techniky, snížení počtu žáků ve třídě atd. To nejdůležitější, co ale dělá školu školou, takovou, jaká je, jsou lidé. Výchova a vzdělávání jsou vždycky (tak jako ale ovšem skoro všechno) především o lidech.
Jsou to ředitelé, kteří řídí a určují směřování celých škol či vybírají učitele. Jsou to učitelé, kteří předávají Vašim dětem nejenom znalosti, ale i své vlastní postoje a názory. Jsou to kuchařky v čele s paní hospodářkou, které jsou zodpovědné za to, co Vaše děti najdou na talíři a tedy jestli budou mít dost energie nejen na hraní, ale i na učení. Jsou to vychovatelky v družině, které nabízejí dětem aktivity k využití volného času. Jsou to ale i ostatní žáci, kteří vytvářejí ve třídě přátelskou atmosféru nebo její opak. Jsou to i rodiče žáků, kteří svým jednáním přispívají či nepřispívají ke změně… Proto by měli být právě lidé ve školách prioritou jakéhokoliv pokusu o změnu. Když nic jiného, každý z Vás si určitě vzpomene alespoň na jednoho výborného učitele, který Vás dokázal opravdu naučit i bez všech těch interaktivních tabulí, dataprojektorů nebo výukových softwarů…
Je tedy třeba se ujistit, že na vedoucích postech našich škol jsou ti správní lidé. Je také třeba získat dostatek učitelů – kvalifikovaných a motivovaných a umožnit jim se realizovat a učit podle vlastních představ. Stávajícím učitelům je třeba ukazovat nové možnosti vzdělávání. Vždyť kdo jiný by měl chápat důležitost celoživotního vzdělávání, než právě učitelé? Pokud navíc bude učitele bavit učit, bude i naše děti bavit se učit!
A jaká je tedy ideální představa do budoucna? Školní třídy o 15 až 25 žácích s jedním nebo i dvěma učiteli. Pro rodiče možnost zvolit si takový směr vzdělávání, který bude dítěti nejlépe vyhovovat. Známkování doplněné formativním hodnocením. Důraz ve výuce kladený na praktické využití znalostí a dovedností, stejně tak jako na osobní rozvoj, spolupráci a komunikaci. Důležité nemá být mít v hlavě co nejvíce informací, ale mít základní přehled a k tomu hlubší znalosti problematiky, které daného žáka zajímají. Umět se učit a mít motivaci se učit. Umět kriticky myslet a argumentovat. A v neposlední řadě být schopen ovládat počítač a skutečně se domluvit alespoň jedním cizím jazykem – tedy počítačová a jazyková gramotnost. Ale ani ta finanční nebo čtenářská nesmí být opomenuta!
Cesta bude dlouhá, ale vždycky je třeba udělat nejprve první krok! Pojďte tedy ZAČÍT SPOLU s námi měnit školy na Jižním Městě!
• Škola a rodiče by měli být ve výchově a vzdělávání dětí partneři, ve škole by měli být RODIČE VÍTÁNI.
• Rodiče a děti by neměli mít výběr jen mezi soukromou a státní spádovou školou, měli by mít na výběr i mezi INOVATIVNÍMI SMĚRY VE VZDĚLÁVÁNÍ.
• Nejen děti se speciálními vzdělávacími potřebami, ale každé dítě si zaslouží INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP.
• I kvalitní stravování je to, co vytváří SKUTEČNĚ ZDRAVOU ŠKOLU.
• Ve škole by se děti neměly učit jen fakta, musí se naučit také KRITICKÉMU MYŠLENÍ.
• Podstatné jsou pro nás pojmy KOMPETENCE a GRAMOTNOST.
• Propojení s reálným životem díky PROJEKTOVÉ VÝUCE.
• Učitel je průvodcem na cestě ke vzdělání, měl by děti RESPEKTOVAT, pokud sám chce BÝT RESPEKTOVÁN.
• Nechceme děti jen hodnotit známkami, chceme je také motivovat prostřednictvím SLOVNÍHO HODNOCENÍ.
Mgr. Ivana Hovorková, kandidátka Hnutí pro Prahu 11 č. 13
O autorovi…
Ivana Hovorková prožila dětství na chodovském sídlišti, kde žije i dnes spolu s manželem a třemi dětmi. Po devíti letech strávených v ZŠ Campanus odmaturovala na Akademickém gymnáziu Štěpánská (mimo jiné i z latiny) a zapsala se ke studiu na FF UK, oboru Informační studia a knihovnictví. Po třech letech navázala na bakalářský studijní program magisterským studiem a zapsala se též ke studiu na PedF UK (obor ČJ-ZSV).
O problematiku výchovy, vzdělávání, komunikace a informací se zajímá již téměř dvacet let. Má pedagogické zkušenosti s dětmi napříč celým věkovým spektrem. S dětmi aktivně pracuje jako skautská vedoucí již od svých sedmnácti let, kdy spoluzakládala oddíl světlušek. Později působila také ve vedení oddílu skautů a skautek či v jezdeckém oddíle. Momentálně si vybírá „mateřskou pauzu“, během které se intenzivně věnuje především vlastním dětem a v „neexistujícím volném čase“ se pokouší proměnit k lepšímu místo, ve kterém žije.
Pracovní zkušenosti nasbírala především v oblasti médií, působila ale také v marketingu a jako knihovnice ve školní knihovně (na AG Štěpánská). Absolvovala kurz kritického myšlení a manažerských dovedností a pro zajímavost dodejme, že se stala držitelkou certifikátu ECDL (osvědčení o ICT gramotnosti) již v roce 2000, tedy ve čtrnácti letech.